I brokolice má city...

Deflace a její historie v Evropě

V poslední době se hodně v médiích hovoří o problematice deflace. Pojďme se tedy s tímto jevem malinko seznámit. Dovolil bych si trošku poodhalit roušku této ekonomické hrozby. Pokud by pro čtenáře snad ekonomická teorie nebyla zcela srozumitelná, přeskočte pár úvodních odstavců a začněte u nadpisu “Historické důvody inflace”

 V ekonomice se deflace považuje za méně obvyklý jev. Jako opak inflace by se laikovi mohla zdát jevem pozitivním. V jejím průběhu se totiž snižují ceny. Nicméně skutečnost je taková, že její nebezpečí je pro ekonomiku značné. Zvláště v souvislosti s nerovnováhou trhu zápůjčkových fondů (peníze, které jsou v ekonomice dostupné pro zapůjčení za účelem investice). Deflace vychází z teorie, že v případě klesajících cen budou konzumenti výrobků a služeb otálet s utrácením peněz, nebudou tedy nakupovat, což povede ke zpomalení ekonomiky. Alespoň takto jev popisují ekonomové, zastánci tzv. keynesiánské ekonomie.

 

Inflace

 

Inflace je situace, kdy v ekonomice dochází k růstu cenové hladiny. O inflaci se nejedná, pokud cenová hladina některých statků roste a u jiných statků klesá, resp. kdy součet průměrných cen zůstává na stejné úrovni nebo je nižší.  Na druhou stranu, při inflaci není vyloučen pokles cen některých statků.
Cenová hladina je v současnosti pouze teoretickým konceptem. Zboží a služeb je totiž na skutečném trhu tak obrovské množství, že není prakticky možné zahrnout do této částky vše. Cenovou hladinu tedy určujeme podle ceny nákupního koše. Jedná se o opět teoretický soupis statků a pro zjednodušení je možné si jej představit, jako účet za opravdu obrovský nákup v nějakém hypermarketu.
V ekonomice, kde by spotřebitelský koš obsahoval pouze tři statky, bude cenová hladina (P) vypadat následovně:
 
Denní spotřeba v základním období: 
5 housek 1 Pj/ks, 3 rohlíky 2 Pj/ks a 1 chléb 20 Pj/ks => 
5*1+3*2+1*20=31 PJ – cenová hladina je tedy 31 Pj.
Denní spotřeba v dalším běžném období:
5 housek 2 Pj/ks, 3 rohlíky 2Pj/ks a 1 chléb 19 Pj/ks => 
5*2+3*2+1*19=35 PJ – cenová hladina stoupla na 35 Pj.
Došlo tedy k tomu, že cena housek vzrostla na 2 Pj, cena za rohlíky zůstala stejná a cena za chléb dokonce poklesla o 1 Pj, tedy z 20 Pj na 19 Pj. Ač vzrostla cena pouze u jednoho druhu zboží, můžeme v tomto případě mluvit o inflaci, vzrostla totiž cenová hladina. Pokud si cenovou hladinu označíme jako π, můžeme ji spočítat dle vzorce:
 
 
<!–[if gte msEquation 12]>π=Pn+1PnPn=Pn+1Pn-1<![endif]–>
Podle našeho příkladu byla inflace 0,129. Pokud tedy výsledek vynásobíme stovkou, dojdeme k závěru, že inflace byla 12,9%.
Nutno poznamenat, že v praxi se cenová hladina měří nejčastěji podle indexu spotřebitelských cen (CPI).

 

Deflace

 
O deflaci se dá říci, že se jedná o zvláštní případ inflace. Agregátní cenová hladina zde nestoupá, ale naopak klesá. Definic deflace se však v literatuře dá najít několik. Keynesiánský pohled pracuje právě s agregátní cenovou hladinou. Narazit se však dá i na definice rakouské školy, kde s touto definicí nepracují z důvodu pouze teoretického určení agregátní cenové hladiny. Nalezneme zde definice následující:
1     Deflace znamená snížení množství peněz, které není vykompenzováno odpovídajícím snížením poptávky po penězích, čímž musí dojít ke vzrůstu objektivní kupní síly peněz.
    Za deflaci můžeme označit dlouhodobější nepřetržitý pokles cenové hladiny, který je spojen s nedostatečnou emisí peněz a který vede k růstu kupní síly peněz.
Označit ji můžeme, stejně jako inflaci, znakem π. Nicméně, pokud při situaci, jako v předchozím případě použijeme stejný vzorec, vyjde nám výsledek záporný. Důvodem je, že pokud dochází k deflaci, tak ceny v průměru nerostou, ale naopak klesají.
Bez hlubších znalostí této problematiky se může zdát, že se jedná o jev, který bude pozitivní. A opravdu. Je-li deflace krátkodobá, například trvá-li dvě čtvrtletí, nemůže znamenat pro ekonomiku velké nebezpečí. Bohužel nic není zadarmo, a pokud by měla být deflace dlouhodobější, může dojít k pádu ekonomiky do takzvané deflační spirály.
O deflaci se tedy nedá hovořit, pokud pokles cen není opravdu dlouhodobý. Může být totiž zapříčiněn i jinými faktory, jako je například změna nominálního měnového kurzu, poklesem cen strategických surovin a podobně.
 

Deflace z pohledu AS/AD modelu

 
Z následujícího modelu je patrné, že k deflaci může dojít z několika důvodů a lze ji tak rozdělit na pozitivní nebo negativní.
 
V prvním případě došlo k pozitivnímu nabídkovému šoku. Ten může být způsoben těmito faktory:
  •         nadbytek výrobních kapacit
  •          technologické inovace
  •          snížení daní z příjmů
  •          pokles cen klíčových komodit
  •          posílení měnového kurzu znamenající vzrůst importů
  •          zlepšená očekávání dlouhodobé politické a ekonomické stability

Z důvodu výše zmíněného pozitivního nabídkového šoku došlo k navýšení výrobních kapacit a efektivity práce a nabídková křivka se posunula z polohy AS do polohy AS´. „Pozitivita“ tohoto procesu vyplívá z růstu domácího produktu do polohy y2
Naopak negativní poptávkový šok může být způsoben:
  •          prudkým poklesem cen aktiv (akcie, nemovitosti)
  •          změnou preferencí domácností ve prospěch úspor místo současné spotřeby
  •          růstem nezaměstnanosti v důsledku nepružnosti nominálních mezd
  •          recesí a deflačním vývojem v zemích hlavních obchodních partnerů
  •          přehnaně restriktivní měnovou politikou
  •          restriktivní fiskální politikou
  •          výrazným oslabením měnového kurzu u ekonomiky závislé na dovozech

Zde se naopak křivka AD posouvá do polohy AD´ a jak je z grafu patrné, klesá při tom jak cenová hladina, tak i domácí produkt. Ekonomika zpomaluje, pád do deflační spirály je mnohem pravděpodobnější.
 
Hroznou deflací se označuje stav, kdy se negativní nabídkový šok setká s negativním poptávkovým šokem. Tato situace není v grafu vyznačena, nicméně, lze si představit, že propad domácího produktu by zde byl zásadní. K této situaci došlo během velké hospodářské krize ve 30. letech 20. stol.
V čem je dále deflace nebezpečná? Nižší ceny vzbuzují v konzumentech očekávání dalšího poklesu cen a ti pak odkládají spotřebu. Dochází tak ke zpomalování ekonomiky a výrobci mají nižší příjmy. To je spojeno s poklesem mezd nebo zvyšováním nezaměstnanosti. Velkým problémem deflace je možnost rozpadu zápůjčkových fondů. Přesto, že obraným krokem je snižování úrokových sazeb – tím se má zvýšit dostupnost peněz a zvětšení jejich množství v oběhu, mohou být reálné úrokové sazby stále příliš vysoké pro dlužníky. Nominální úroková sazba nemůže být totiž záporná. Vzhledem k tomu, že dlužníci nemohou splácet úvěry a přitom jsou to právě oni, kdo má vyšší sklon ke spotřebě. Tím se dále prohlubuje roztáčení deflační spirály.
 

Historické příklady deflace

 
Jak jsem již uvedl, mnohem častější jsou ve světové historii problémy s inflací, nicméně i deflace má svou historii. Setkat se s ní můžeme od 19. století. V historii v té době vyspělých ekonomik, jako byly ekonomiky Velké Británie, Francie, Německa a podobně.
 

Evropa v 19. století

 
V průběhu 19. století, začaly evropské státy z původního bimetalového systému, kdy byly bankovky kryty zlatem a stříbrem, přecházet na tzv. zlatý standard. Znamenalo to, že v jednotlivých zemích, které na tento systém přešly, bylo možné v bance směnit bankovky za zlato. Velký vliv měla v té době hlavně Velká Británie a ta na zlatý standard přešla jako první a to již ve 20. letech 19. století. Jejího příkladu následovaly i státy ostatní státy a v roce 1879 již byl tento standard využíván v celém Evropském prostoru, ke kterému se přidaly i Spojené státy. Hlavním smyslem bylo usnadnění mezinárodního obchodu, který v té době fungoval velmi dobře. Vzhledem k probíhající průmyslové revoluci se vyspělé ekonomiky rozvíjely do té doby nevídaným tempem.
 
Rostoucí ekonomiky však vyžadovaly stále více peněz, a proto sílil tlak na zvyšování produkce zlata. Převis poptávky, ke kterému tak docházelo, částečně utlumily objevy zlatých ložisek v Jižní Africe, Austrálii, ale hlavně na Aljašce. Právě díky americké zlaté horečce se Amerika stává ekonomickou supervelmocí.
Jednou z deflačních epizod 19. století byla krize mezi lety 1873 a 1896. Deflaci způsobil pozitivní nabídkový šok, který vycházel z průmyslové revoluce. V řadě zemí v té době klesala cenová hladina o zhruba 2%ročně.  Mezi nejpostiženější země patřily Spojené státy, kde tato deflační krize navázala na ještě prudší deflaci, která následovala po Občanské válce a došlo k ní při snaze zvrátit předcházející inflační vývoj.
Tato situace měla mnoho doprovodných jevů, mezi které patřilo široké zakládání dělnických odborů a sociální nepokoje.
 

Po 1. světové válce

 
K dalším deflačním epizodám v Evropě došlo po 1. světové válce. V této době bylo totiž charakteristické přeorientování ekonomik na válečnou produkci, zrušení zlatého standardu a zmrazení zahraničního obchodu. Po válce tak vzniká vakuum, kdy prudce klesá průmyslová produkce a ekonomiky dříve tažené válečnou produkcí výrazně zpomalují a vyznačují se růstem nezaměstnanosti. Během války se jednotlivé země poměrně silně zadlužovali nadprodukcí peněz. Jejich nadbytek by nyní znamenal vysokou inflaci. Většina národních bank tedy shodně sahá k poměrně silným restrikcím a snaží se o návrat k předválečným zlatým paritám. Bez ohledu na jejich úspěšnost se však zlatý standard již nevrací v původní podobě. Mnohé země tak vytváří tzv. standard zlaté devizy. Jedná se o situaci, kdy si můžete svou měnu vyměnit nikoli za zlato, ale za měnu, která již zlatem kryta je.
 
Klasickou měnou, která vydržela poměrně dlouho kryta zlatem, byl americký dolar. K opuštění jeho zlaté kotvy došlo až v roce 1971, kdy prezident Nixon rozhodl o zrušení tehdejšího tzv. Brettonwoodského měnového systému. Někteří ekonomové o využití zlatého standardu usilují i v současnosti. Osobně toto řešení nevidím jako reálné.
 

20. léta v ČSR

 
Po vzniku samostatného Československa bylo jedním z hlavních úkolů tehdejší vlády vytvoření samostatné měny a osamostatnění oběhu peněz. Důležitá byla také likvidace tzv. inflačních peněz, které byly natisknuty v průběhu války. Vláda s Aloisem Rašínem v pozici ministra financí také usilovala o návrat k zlatému standardu a vytvoření silné státní měny.
 
Alois Rašín byl stoupencem rakouské ekonomické školy. Jako ministr financí prosazoval striktní rozpočtovou politiku a snažil se zejména posílit českou měnu, čímž ovšem nechtěně prohloubil i dopad následující hospodářské krize na český průmysl a export. 
 
Už mezi roky 1921 a 1923 se cenová hladina snížila o 43 %, export klesl o 53 % a nezaměstnanost vzrostla ze 72 000 na 207 000 osob.
 
Ke vzniku československé měny došlo na přelomu února a března 1919, kdy došlo k uzavření hranic. Mezi 3. a 9. březnem pak vznikla československá koruna okolkováním korun rakousko-uherských. Okolkována však byla jen polovina předložených bankovek. Druhá polovina byla nahrazena vkladními listy. Jednalo se o nucenou státní půjčku. Sice nebylo dosaženo původního teoretického záměru stáhnout z oběhu 50% oběživa, ale výsledek byl přesto celkem slušných 34%.
 
Dalším faktorem, který vedl k deflaci, byla daň z majetku a z přírůstku majetku, která měla eliminovat aktiva a majetek, který byl inflačního původu. Dávky byly výrazně progresivní a měly za úkol odčerpat finanční bezhotovostní kupní sílu a zdanit válečné zbohatlíky. Získaná daň byla využita na splátky úroku z vkladních listů, tedy jejím hlavním úkolem bylo budování silné domácí měny.
 
Tyto deflační faktory si přitom Rašín nijak nepřipouštěl. Do roku 1921 se ekonomika poměrně úspěšně rozvíjela a přes veškeré deflační tlaky k deflaci víceméně nedošlo. Nicméně do skládačky zde přispěla i politika silné domácí měny. Díky ní bylo Československo méně konkurenceschopné v oblasti exportu a vše vedlo o obrovskému poklesu spotřebitelských cen, který meziročně činil 41,7%.
 
Série bankrotů podniků pak za sebou táhla ke dnu i banky, jejichž úvěry se staly špatnými. Situace si vyžádala výrazné zásahy státu v letech 1924 až 1926 za ministrování Bohdana Bečky a následně Karla Engliše. Vláda sice opustila politiku silné koruny již v roce 1925. Národní banka v ní však nadále pokračovala. Mezi roky 1930 a 1933 se cenová hladina snížila o 19 %, export klesl o 64 % a nezaměstnanost vzrostla ze 105 000 na 736 000 osob. Teprve roku 1934 mohl Engliš prosadit devalvaci koruny o 16 %, což je považováno o první pokus o resuscitaci ekonomiky prvorepublikového Československa.
 
Alois Rašín, jako osobnost představující hlavního strůjce státní ekonomiky se, v jistých kruzích, stala poměrně silně nenáviděnou. Tato nenávist vedla 5. 1. 1923 až k atentátu. Jeho pachatelem byl devatenáctiletý anarchokomunista Josef Šoupal. Alois Rašín svému zranění 18. 2. 1923 podlehl.
 

Současná situace

 
Vzhledem k tomu, že v období druhé republiky a následně v období socialismu se o tržní ekonomice opravdu hovořit nedá, dovolil bych si nyní menší odskok do roku 2008, tedy  téměř do současnosti. 
 
Deflace je pro současnou ekonomiku stále velmi důležitým pojmem. Díky evropské integraci a v návaznosti na to poměrně vysoké politické stabilitě v evropském prostoru, dnes snad nehrozí riziko vysoké inflace, nebo dokonce hyperinflace. Sice nejde přehlédnout rostoucí napětí ve světě, ať už se jedná o vývoj ohledně Islámského státu, nebo expanzní politiku Vladimíra Putina. Na druhou stranu, na politické scéně je z historického pohledu poměrně klid a v budoucnu nás snad nečeká nějaká zásadní politická destabilizace.
 
V roce 2007 v USA vypukla krize hypotečního trhu, která posléze přerostla v celosvětovou finanční krizi. V roce 2008 pak následoval pád, který znamenal velký úpadek i poměrně silných ekonomik. Dnes se dá říci, že Evropa má nejhorší za sebou, ovšem následky přetrvávají.
 
Osobně si myslím, že ekonomický vývoj měl i velký vliv na vývoj politický. Konkrétně v roce 2010, kdy následky krize doléhaly na občany naší země nejcitelněji a státní i soukromý sektor trpěl obrovskou frustrací, vyslyšeli voliči volání nových politických uskupení, jakými byli například Věci veřejné. Dosavadní politické elity padly a novým trendem Nečasova kabinetu bylo obrovské úspory ve státním sektoru. Úsporná opatření znamenala velmi negativní poptávkový šok, který sice přinesl snížení státního dluhu, na druhou stranu ale i další omezení investic a zbrzdění ekonomiky. Zde vidím riziko prvního kroku k deflaci.
 
Jednou z možností, jak mohla na daný stav zareagovat ČNB, bylo snížení úrokových sazeb. Skutečně půjčit si peníze bylo a je najednou levnější. (Z osobní zkušenosti mohu potvrdit, že například zřízení hypotéky bylo najednou mnohem levnější. Úrokovou sazbu jsem u stejné banky získal při pokusu o refinancování nižší o několik procentních bodů.)
 
Následující léta žádné velké oživení ekonomiky nepřinesla a riziko deflace přetrvává. Od roku 2010 je meziroční míra inflace zhruba 2,4% s poklesem o jeden procentní bod v roce 2013. V tomto období také ČNB sáhla k dalšímu kroku, kterým bylo oslabení kurzu Koruny vzhledem k Euru. Hlavními důvody bylo podpoření exportu, oživení agregátní poptávky a ochrana právě před deflací. Přijetí tohoto kroku veřejností bylo velmi vlažné a spojené s velkou nedůvěrou. Vysvětlit laickému spotřebiteli, že zvyšování cen je v jeho zájmu, je poměrně obtížné. V tomto ohledu ČNB nezvládla svou komunikaci a byla podezírána i z toho, že oslabení koruny a tehdejší prodej Telefonica O2, nebylo načasováno na stejnou době zcela náhodně.
 
O zásah ČNB a jeho význam, dokonce i výsledky se ekonomové stále přou. Hlavní linie sporu je přitom vedena mezi Václavem Klausem a jeho institutem. (O problematice napsal článek / publikaci „Byla deflace opravdu hrozbou?“) a Mojmírem Hamplem, viceguvernérem ČNB. Ten samozřejmě kroky ČNB hájí a poukazuje na deflační vývoj například na Slovensku nebo na jižní linii EU – Řecko, Kypr, Bulharsko, Španělsko… Jedná se o státy eurozóny, které se s deflací již potýkají a bohužel nemají podobný nástroj jako je kurzová politika. Skromně přitom dodává, že vývoj naší ekonomiky není aktuálně na dobré cestě jen díky intervencím ČNB. Myslím, že pozitivní bylo i znovuoživení investic ze strany státu.
 
Václav Klaus přitom tvrdí, že keynesiánství ČNB je již překonané. Ač tyto principy možná nejsou vždy exaktní a dokonale přesné, myslím, že v posledních desetiletích vývoj ukázal, že jsou platné. I Klausova úvaha o snaze ČNB svou politikou očistit zemi od dluhů naráží na tvrzení ČNB, že z jejich pohledu není mazání dluhů podstatným úkolem. Tím je stabilita, nikoli odstraňování dluhů. To spíše spadá do sféry politické. Klaus ve svém článku „Politický komentář IVK č. 16 – Byla deflace opravdu hrozbou a zásahem ČNB jsme ji zažehnali?“ Navíc naznačuje, že deflace nebyla problémem české ekonomiky nikdy ani v historii. Dokonce zlehčuje i situaci ve dvacátých a následně třicátých letech, kde proklamuje, že deflace byla spíše následkem vzniklé krize. Souhlasím, že ve dvacátých letech se jednalo o úmyslnou  a státem vedenou deflační politiku. Nicméně zda byla deflace důsledkem nebo příčinou deflace ve třicátých letech mi připomíná dohady, zda byla dříve slepice nebo vejce. Situace v jaké se ČR momentálně nachází, se přitom samozřejmě nijak nedá srovnávat s žádným historickým obdobím, ze kterého by bylo možné se poučit.

 

Na závěr

 
Tato práce přináší pohled na popis jevu deflace a její historický vývoj. Práci jsem zpracoval z pohledu poučeného laika v průběhu přípravy na zkoušku ze základů ekonomie. Pokusil jsem se ji doplnit vlastními komentáři nebo postřehy, zvláště její poslední část, která se týká současného dění. Rád bych podotkl, že problematika současného vývoje státních ekonomik je přitom značně komplikovaná, například tím, že na ně působí mnoho různých vlivů. Příkladem může být velmi levný import z Číny, stále a velmi dynamicky se měnící preference spotřebitelů, výsledky voleb v Řecku, prudký pokles cen ropy nebo výpadky dodávek plynu z Ruska. Zhodnocení všech těchto faktorů by zabralo prostor pro silnější knihu. Schopnost komplexně a kompetentně zhodnotit situaci se mi v současné době jeví spíše jako úkol pro velmi sofistikovaný počítačový systém. Navíc budoucí vývoj Eura i Evropy samotné je plný otazníků vzhledem k úvahám o vystoupení Velké Británie z EU a Řecka z eurozóny.

 

Literatura:

 
Wawrosz, Petr; Heissler, Herbert; Helísek, Mojmír; Mach, Petr. Makroekonomie základní kurz. 1. vydání, 1. dotisk, 2013. Praha: Vysoká škola finanční a správní, o.p.s., 2012, 376 s. Edice EUPRESS. ISBN 978-80-7408-059-3
Kufa, Robert. Deflace a měnová politika (se zaměřením na deflaci na přelomu 20. a 21. století, zejména Japonsko) Disertační práce. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, Fakulta financí a účetnictví, Hospodářská politika a správa, 2006, [https://www.vse.cz/vskp/show_file.php?soubor_id=1650]
„Deflace“. Wikipedie, otevřená encyklopedie. [https://cs.wikipedia.org/wiki/Deflace]. Editováno 22. 10. 2014, citováno 2. 1. 2015.
„Alois Rašín“. Wikipedie, otevřená encyklopedie. [https://cs.wikipedia.org/wiki/Alois_Ra%C5%A1%C3%ADn]. Editováno 26. 8. 2014, citováno 2. 1. 2015.
„Bohdan Bečka“. Wikipedie, otevřená encyklopedie. [https://cs.wikipedia.org/wiki/Bohdan_Be%C4%8Dka]. Editováno 6. 12. 2014, citováno 2. 1. 2015.
„Karel Engliš“. Wikipedie, otevřená encyklopedie. [https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Engli%C5%A1]. Editováno 17. 12. 2014, citováno 2. 1. 2015.
Lazarevič Arsen, Deflační zkušenost Japonska, [http://finmag.penize.cz/ekonomika/263048-deflacni-zkusenost-japonska] FINMAG
8. 6. 2009
„Ekonomická krize od 2007“. Wikipedie, otevřená encyklopedie. [http://cs.wikipedia.org/wiki/Ekonomick%C3%A1_krize_od_2007]. Editováno 2. 12. 2014, citováno 8. 1. 2015.
„Vláda Petra Nečase“. Wikipedie, otevřená encyklopedie. [http://cs.wikipedia.org/wiki/Vl%C3%A1da_Petra_Ne%C4%8Dase]. Editováno 22. 9. 2014, citováno 8. 1. 2015.
Václav Klaus, Politický komentář IVK č. 16 – Byla deflace opravdu hrozbou a zásahem ČNB jsme ji zažehnali? [http://www.klaus.cz/clanky/3496] Institut Václava Klause 17. 12. 2013
ČSÚ, Inflace [http://www.czso.cz/xs/redakce.nsf/i/mira_inflace] Český statistický úřad 9. 12. 2014
Libich, Jan, Deflace jako couvání na dálnici [http://nazory.ihned.cz/c3-62066770-060000_d-62066770-deflace-jako-couvani-na-dalnici] Hospodářské noviny 8. 1. 2015
Holanová, Tereza, Hampl: Kdyby byla deflace dobrá, tak jsme s Řeckem lídři EU (Rozhovor s viceguvernérem České národní banky o poklesu cen v Evropě a o tom, co ekonomové včetně Václava Klause nepochopili.), [http://zpravy.aktualne.cz/ekonomika/hampl-kdyby-byla-deflace-dobra-tak-jsme-s-reckem-lidri-eu/r~4a331b10c56b11e39a370025900fea04/] Aktuálně.cz, 22. 4. 2014


Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *