Skeptici

Skeptici

Naše společnost prochází velmi silnými turbulentními změnami, které Bauman nazývá “tekutou modernitou” Digitální média tak často nejsou jen našimi pomocníky. Naopak, někdy se zdá, jako bychom my byli jejich otroky…

Někdo tě označil na fotce, lajknul tvůj příspěvek, odpověděl na komentář… A hned běžíme jako poslušný pejsek věnovat svému zařízení alespoň chvilku svého času…

Většina autorů, kteří zde budou citováni, přistupuje k novým médiím s větší či menší obavou o budoucnost lidstva, nebo alespoň o zdravý vývoj nové generace. Poukazují na různé aspekty, které nové technologie přinášejí a tak, jak nám tato zařízení na jedné straně usnadňují život, mohou ve stylu konceptu Jin – Jang, dávné čínské filosofie popisující dvě navzájem opačné a doplňující se síly, které se nacházejí v každé živé i neživé části vesmíru, přinášet různá úskalí, nesnáze a nebezpečí. Změny ve společnosti jsou přitom poměrně rychlé, přesto nezúčastněným pohledem těžko postřehnutelné. Je tedy na místě klást si otázky: Jsou tyto změny negativní, budou pozitivem v dlouhodobém vývoji naší společnosti, nebo je jejich význam přeceňován a jejich vliv se časem vytratí a přežene jako nějaká módní vlna? Měli bychom se těchto médií vzdát? Odepřít je dětem do určitého věku, jak hlásá Spitzer[1]? Nevytvoříme pak těmto ochráněným dětem hendikep ve formě digitální negramotnosti? Nebudou pak jako plnoletí nováčci s nově nabytou zodpovědností v prostředí sítí velmi zranitelní?

Jisté odpovědi budeme hledat poměrně dlouho a jen čas s naprostou jistotou ukáže, zda cesta, jakou jsme se vydali je ta pravá. Z pohledu Baumanovi teorie tekuté modernity pak tedy s nadsázkou zjistíme, zda se v ní lidstvo naučilo plavat a posunulo se dál, nebo se v této epoše začalo pomalu ale jistě potápět.

Sokrates

Obavy z nových technologií a způsobů komunikace přitom nejsou novinkou. Velmi zmiňovaný je například Sokrates, který se těžko sžíval s novinkou v podobě písma. Předpovídal, že tato nová vymoženost povede ke zhlupnutí populace, protože se nebude muset nikdo učit novým poznatkům, nic nebude nutné si pamatovat a vše bude zapsáno. Lidé pak nebudou znát nic. Sokrates mimo jiné vytýkal písmu, že bude moci prezentovat myšlenky autora, aniž by byl přítomen a vytratí se tak dynamická interakce mezi učitelem a studentem, tedy mezi osobou předávající informace a osobou, která tyto informace přijímá.[2]

Paradoxem zůstává, že právě jen díky jeho žákům a písemným památkám o velkém Sokratovi víme a jen díky tomu jeho myšlenky překonaly tisíciletí. Zde vzniká jistá paralela mezi Sokratem a Spitzerem, který, byť své teorie dokládá vědeckými poznatky, predikuje lidstvu podobný osud jako Sokrates. Nová média jsou přitom mnohem dokonalejšími uchovateli informací než papírová kniha. Jejich výhodou je mnohem lepší poměr mezi množstvím informací a prostorem potřebným pro jejich uložení. Díky sítím může být informační základna decentralizována a je tak menší riziko, že lidstvo o své znalosti přijde, podobně jako při požáru bájné Alexandrijské knihovny. Hlavním benefitem nových médií je však kontextové vyhledávání, kdy téměř veškeré znalosti lidstva máme k dispozici skrze vyhledávací řádek internetového prohlížeče. Pokud nás tedy internet připraví o schopnost abstrakce, představivosti a o schopnost domýšlet informace, které byly dříve nedostupné, nebo jejich zjištění vyžadovalo velké úsilí, nebude pak schopnost nové informace velmi rychle vyhledávat dostatečnou protihodnotou? Spitzer říká, že ne. Je však snadno představitelné, že řada myslitelů bude mít i opačný názor.

Sokratův žák Platon si již význam písma plně uvědomoval. Včetně toho, jak zásadně změní vnímání lidstva. Hlavním orgánem přijímajícím informace tak již nebude ucho, ale oko. Přesto, že napsal ve svém Sedmém listu, že se žádný rozumný člověk nikdy neodváží do slov ukládat své rozumové nálezy, zvláště ne do slov nezměnitelných, jak je tomu u písma, psal a zaznamenal tak pro nás mnoho myšlenek svých i myšlenek svého učitele.[3]

Tahle nová média budou naším koncem

Sokrates byl sice možná první ve zvěstování myšlenky „Tahle nová média budou koncem nás všech!“[4], ale rozhodně nebyl poslední. Mezi jinými lze vyzdvihnout Neila Postmana a jeho knihu Ubavit se k smrti (Amusing Ourselves To Death) z roku 1985. Kniha vznikla pod dojmem Orwelova románu 1984. Tedy v době, kdy se Orwelova vize zdála být nenaplněna a hrozba velkého bratra, který řídí životy všech a pálí knihy byla pryč. Postman v předmluvě své knihy upozorňuje, že existuje jiná vize, a to je ta z románu Aldouse Huxleyho. Vize „překrásného nového světa“, kde knihy nebude potřeba pálit. Lidé budou svou pozornost věnovat novému milovanému diktátorovi. Nebudou tak jako loutky ovládané hrubým násilím, ale kontrola bude zajištěna prostřednictvím slasti a požitků.[5] Sklony k hedonismu, velké náklonosti k požitkům a užívání si, rozvíjející se v současné společnosti přitom naznačují, že tato vize je velmi zajímavá nejen pro rok 1985, ale i pro současnost. Novou diktaturou slasti tak mohou být právě nová média. Postman tuto roli připisovat televizi, která je vytvořena tak, aby se na ni lidé dívali a nikoli, aby nad jejím obsahem přemýšleli. Potlačování myšlenkového obsahu je pak jednoznačně negativním výstupem tohoto media. Pokud nová média posuneme pouze do role poskytovatele zábavy platí toto pro ně dvojnásob, protože díky jejich interaktivitě je jejich schopnost pohltit konzumenta mnohonásobně vyšší.

Podobně jako Postman v tomto ohledu přemýšlel i Marshall McLuhan, který o televizi mluvil jako o médiu, které nedefinuje jen způsob lidské komunikace, ale také mění způsob, jakým přemýšlíme. Navíc média jako televize jsou do jisté míry limitována prostorem, kterým jej jejich vysílací čas, a to je důvodem často velké povrchnosti informací. Tím, jak jsou nám informace servírovány, jako sled obrázků, dochází k tomu, že z informací se stává zábava. A to je mechanizmus, kterým se z nás stávají hlupáci.[6]

Pokud vezmeme v úvahu, jakou sílu Postman a McLuhan přisuzovali televizi a jejímu sledování, co teprve síla nových médií. Na jedné straně jsou perfektním uchovatelem informací a poznatků lidstva. Na straně druhé je nutno uznat, že vědecké poznatky nejsou prvním, s čím se nový a nezkušený uživatel setká. Tím prvním bude spíše obsah, který má sloužit k zábavě. Bude se jistě jednat o sociální sítě, služby typu Youtube, kde bude zaplaven téměř nekonečným přívalem videí na všechna možná témata. Mnoho známých videoblogerů se dnes natolik profesionalizuje, že jejich kanály jsou zpracovány podobně jako televizní obsah, tvořený profesionály.

Internetový obsah často trpí neduhy, jako je povrchnost, neobjektivnost a podobně. Internet sice není na rozdíl od televize postižen povrchností z důvodu časového omezení, přesto jeho informační hodnota nesahá více do hloubky. Naopak má tendenci se nadále snižovat. Vzhledem k tomu, že uživatel internetu nemá trpělivost číst, ale spíše jen skenovat text, je hodnota takto načerpané informace nízká. Otázkou tak zůstává, zda se uživatel vlastně chce dozvědět něco nového, nebo chce být jen baven a šokován.

V této povrchnosti oslabuje hodnotu informací paradoxně i svoboda internetu. I média, tvářící se jako zpravodajská zde nemají povinnost ověřovat informace ze dvou zdrojů a tím se otevírá pole šíření fake news. Tradiční média pak s tímto odváděním pozornosti bojují snahou být první a šokovat, což nadále roztáčí spirálu produkce nekvalitních informací a často velmi zkresleného vnímání skutečnosti.


[1] SPITZER, Manfred. Digitální demence. 1. vyd. Brno: Host-vydavatelství, 2014. ISBN 978-80-7294-872-7. s. 266–280

[2] KARDARAS, Nicholas. Glow kids: How screen addiction is hijacking our kids–and how to break the trance. New York: St. Martin’s Press, 2016. ISBN 978-1250097996. s. 41

[3] POSTMAN, Neil. Ubavit se k smrti: veřejná komunikace ve věku zábavy. Praha: Mladá fronta, 1999. Souvislosti (Mladá fronta). ISBN 80-204-0747-2. s. 20

[4] KARDARAS, Nicholas, ref. 22, s. 41

[5] POSTMAN, Neil, ref. 23, s. 7

[6] KARDARAS, Nicholas, ref. 22, s. 32