Co je to digitální demence?

Domů / Digitální média / Co je to digitální demence?
Co je to digitální demence?

Demenci označujeme jako duševní pokles. Odvozeno bylo z latinského de – dolů a mens – duch. [1] Manfred Spitzer, německý neurolog, ve své knize Digitální demence vysvětluje, že oproti dřívějším předpokladům dnes vnímáme mozek mnohem dynamičtěji.

Dříve se totiž předpokládalo, že lidský mozek přichází na svět již plně vyvinut a množství neuronů, kterými je tvořen, je tedy pevně dáno. V současné době však již víme, že mozek reaguje na činnost, které je vystaven a s tím, jak se učí se mění i fyzicky. Jako příklad Spitzer uvádí studii, která byla provedena s londýnskými taxikáři, kteří projevovali po úspěšném složení zkoušek z místopisu fyzické změny v určitých oblastech hipokampu. Nejen tedy, že v případě učení dochází k růstu jednotlivých neuronů a formování a změnám u jednotlivých synapsí, ale dokonce se předpokládá, že podobně jako u drobných pokusných zvířat se objevují nervové buňky nové, které se po zapojení do stávajícího systému mohou stát nositeli nových informací. Je tedy na místě v tomto ohledu přirovnat mozek ke svalu, který se po zatížení fyzickým tréninkem rozvíjí, a naopak při zahálce ochabuje a oslabuje.[2] Lidská paměť tak na rozdíl od té počítačové nedisponuje konečnou kapacitou, ale dá se, do určité míry, zlepšovat neustálým tréningem.

Pozn. Je tedy otázkou, zda biflování, proti kterému tolik brojí někteří zastánci moderních výukových metod nemá také nějaký smysl, byť v podobě poněkud sofistikovanější?

V průběhu postupného rozvoje demence často dochází k postupnému vytrácení některých kognitivních funkcí a díky tomu se postupně postižená osoba přestává orientovat v čase, prostoru, až se nakonec zcela ztratí i ve svém sociálním prostoru a ztrácí přehled o tom kdo je, nebo kým v životě byl. Zde pravděpodobně vzniká paralela mezi demencí skutečnou a tou digitální. Ta se pak projevuje tím, že mnoho činností, které dříve vyžadovaly naše přemýšlení a bujnou mozkovou aktivitu dnes svěřujeme elektronickým zařízením. Asi nejvíce je tento problém viditelný při používání přístrojů pro navigaci.

Tento jev jsem zaznamenal i ve svém zaměstnání. Díky němu jsem s kolegy vždy hodně cestoval po celé České republice a jediným spojencem nám byl tištěný autoatlas a případně mapa, která musela být den před výjezdem vytištěna a nastudována s případnými poznámkami zanesenými na druhé straně. Pro orientaci v krajině jsme používali pohled do krajiny a nápovědou byly silniční ukazatele. S příchodem chytrých telefonů a navigačních přístrojů jsme získali obrovského pomocníka, který naše cesty výrazně urychlil, nicméně to, co nám zůstalo je poměrně značný smysl pro orientaci. Naši mladší kolegové pak využívali navigační přístroje a navigace v telefonech po celou dobu své kariéry a způsob, jakým cestují po republice, to značně poznamenalo. Není žádným tajemstvím, že pak cestují jen podle přístrojů a pokud vypadne signál, tak ani nemají tušení, kde vlastně jsou. Pomoci pak může jen vlastní vrozený smysl pro orientaci. Chybějící zkušenost pak je značným handicapem.

Tento jev sleduje Spitzer s obavami, protože se zdá, že přicházející generace v mnoha ohledech svou mozkovou kapacitu obětuje a redukuje na pouhou schopnost vyhledávání informací na internetu. Všímá si problémů s pozorností, které se začínají stále častěji objevovat u dětí po celém světě. Opět se zde objevují odkazy na souvislost tohoto fenoménu s digitálními médii. Na knihu Digitální demence pak navazuje jeho další dílo s názvem Kybernemoc, kde poukazuje i na další negativní následky nadměrné konzumace digitálních médií, a to zejména u dětí, kterou přirovnává k jedné z takzvaných civilizačních chorob.

Ve svých názorech přitom ani zdaleka není osamocen. K podobným závěrům, tentokrát z pohledu psychologa, dochází i Nicholas Kardaras v knize Glow Kids (zářící děti). Ten přirovnává digitální média k droze, konkrétně odkazuje na výzkum čínských vědců, kteří digitální média přirovnávají k digitálnímu heroinu[3] a to nejen z důvodu vytvoření možné závislosti, ale i z důvodu podobnosti v tom, jak pracují s dopaminem a endorfinem v našem mozku v rámci odměňovacího systému.[4]

Výraz “glow kids” přitom Nicholas Kardaras  začal používat po zkušenosti z jednoho z prázdninových pobytů u moře. Místo, kde trávil dovolenou považoval za ráj na zemi. Slunce, pláž, moře. Jednoho dne navštívil místní internetovou kavárnu a všiml si, že v suterénu, v potemnělé místnosti sedí u počítačů několik dětí, které zde hrají počítačové hry. Místo, aby si užívali čerstvého vzduchu, prožívali svá virtuální dobrodružství ve tmě této tmavé místnosti a jen světlo z monitorů ozařovalo jejich obličeje, jakoby měli zdroj světla zabudovaný přímo ve své tváři. Tyto děti vyměnili turistický ráj za svůj vlastní virtuální svět.

Od věci není ani přirovnání k digitálnímu morfinu. Veteráni americké armády, kteří utrpěli vážné popáleniny a v současné době jsou jim podávány velké dávky tohoto opiátu se zúčastnili experimentu s hrou s názvem „Snow World“. Jedná se o hru s jednoduchým nápadem, kdy si hráč nasadí speciální virtuální headset a za pomoci joysticku hází sněhové koule po tučňácích. Nejen, že tato hra zmírňuje pacientům bolesti, dokonce se ukázalo, že může být účinnější než morfin!

Hra “SNOW WORLD” měla v experimentu léčby popálenin větší účinek než morfin!

Otázkou pak zůstává, jaký vliv bude mít tato qazi droga, na mozek například sedmiletého dítěte, pokud mozek dospělého muže ošálí s větším účinkem než morfin?


[1] SPITZER, Manfred. Digitální demence. 1. vyd. Brno: Host-vydavatelství, 2014. ISBN 978-80-7294-872-7. s. 50

[2] SPITZER, Manfred, ref. 51, s. 44

[3] KARDARAS, Nicholas. Glow kids: How screen addiction is hijacking our kids–and how to break the trance. New York: St. Martin’s Press, 2016. ISBN 978-1250097996. s. 48

[4] SPITZER, Manfred. Kybernemoc!: Jak nám digitalizovaný život ničí zdraví. 1. el. vyd. Brno: Host-vydavatelství, 2016. ISBN 978-80-7491-856-8. s. 23