Disinhibice – jak si budujeme svou stydlivost

Domů / Digitální média / Disinhibice – jak si budujeme svou stydlivost
Disinhibice – jak si budujeme svou stydlivost

Disinhibice je zjednodušeně odbourávání zábran jedince. [1] Má pozitivní i negativní projevy. Jak souvisí se stydlivostí a jejím růstem? Proč nám na internetu rostou křídla a nebojíme se důsledků našeho jednání?


V průběhu komunikace na sociálních sítích, ale i v jiných formách komunikace dochází často k odbourání audiovizuální stránky komunikace. Ta se tak může stát velmi povrchní. Na druhou stranu se zde projevuje, ať už v pozitivním nebo negativním smyslu jev, označovaný jako disinhibice.

Internet jako berlička pro stydlivé

Projev tohoto jevu – disinhibice – může být zcela mírumilovný. Pro ostýchavé jedince může například komunikace prostřednictvím zpráv být prostředkem, jak se vyjádřit tam, kde by v přímém kontaktu se svým protějškem jen těžko sbírali odvahu. Tento jev může pomoci odbourat zábrany a vyjádřit se v situaci, kde by to mohlo být při přímé konfrontaci velmi nepříjemné. Například z důvodu studu. Se stydlivostí to bohužel není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Izolace jedince díky nadměrnému času trávenému s digitálními médii sociálnímu sbližování příliš neprospívá. Spíše naopak. Stydlivostí je míněn strach z odmítnutí osobou, nebo skupinou osob. Pronásleduje nás od dětství, kdy se schováváme “za máminu sukni” a mnohé provází celý jejich život.

Stydlivý pan učitel

Vzhledem k tomu, že se živím jako lektor, vím, že hladina stydlivosti je u osob, zabývajících se touto činností proměnlivá. Ale i poměrně nesmělý jedinec se tréninkem může vypracovat tak, že při řečnění na veřejnosti stresu z odmítnutí nepropadá a nabude tak postupně sebejistoty. Profesí, kde daná osoba vystupuje před skupinou lidí je povolání učitele. Na nich lze demonstrovat, že tréning dělá mistra. Mnoho učitelů je totiž povahou spíše introvertní, přesto si komunikaci s třídou osvojí natolik, že veškerá tréma a obavy ustoupí stranou.

Stydlivost je přitom jeden z jevů, který nezůstal stranou zájmu psychologů a sociologů. Zimbardo v tomto ohledu podnikl jednoduchý výzkum, který mu pověděl, že v sedmdesátých a osmdesátých letech se za stydlivé považovalo asi 40 % respondentů. V roce 2007 již na otázku stydlivosti odpovědělo kladně 84 % dotazovaných s tím, že dvě třetiny těchto lidí se stydlivostí dokonce aktivně bojují. Zimbardo vidí příčinu ve velkém omezení lidské interakce. Nemusíme chodit do knihoven, ptát se na cestu, mluvit s prodavačem a podobně. Vše za nás vyřeší internet. Od mládí se tak do značné míry vyhýbáme kontaktu s neznámými lidmi. Kde není tréning, schází i um a obratnost v přímé komunikaci. Ta se nám tak stává nepříjemnou. Snaha nevystoupit ze zóny komfortu způsobuje, že přímou komunikaci dále omezujeme a spirála se roztáčí. [2]

Příkladem, jak lidé tento tzv. asynchronní způsob komunikace (neprobíhá v reálném čase v jednom prostoru s prodlevy mezi odpověďmi jsou delší než v přímé komunikaci) využívají je profil na instagramu, který najdete zde:

Instagram - esterajosefina
esterajosefina

Ester&Josefina, módní blogerky, zde sdílejí sms svých sledujících. Lidé se v nich rozchází a sdělují si mnoho dalších informací, které by asi nebylo lehké vmést svému protějšku do obličeje. Některé jsou poměrně kuriosní. Profil má aktuálně 229 tis. sledujících.

Stinná stránka disinhibice

Na druhé straně mohou mít tyto „účinky odložení zábran“ nebo „odbrzděného chování“ i stinnou stránku. Domnělá anonymita kyberprostoru vede některé jedince k velmi drsnému, agresivnímu nebo vulgárnímu chování. Často tak ventilují svou osobní frustraci, neschopnost argumentovat, nebo například strach z neznámého, skrytou agresivitu a podobně. U těchto osob často panuje představa, že ačkoli by podobné chování bylo v offline světě sankcionováno, nebude mít na skutečný život mimo kyberprostor žádný vliv. Jedná se přitom opravdu jen o iluzi. Reálně totiž prostředí sociálních sítí zdaleka anonymní není. Naopak.

„Ještěže jsou ze ZŠ Plynárenská. Řešení se přímo nabízí. Neříkej, že Tě to taky nenapadlo!!!.“

Příkladem může být případ z října 2017, kdy se na Facebooku objevila celá řada velmi nenávistných komentářů. Týkaly se přitom fotografie žáků první třídy jedné z Teplických základních škol. Na fotografii jsou přitom děti romské, vietnamské a arabské, které místní školu navštěvují. Komentující, nechávající se unést vlnou emocí pak navrhovali vhodit do třídy granát, nebo jak napovídá název ulice, kde se škola nachází (Plynárenská) vyřešit tento “problém” tímto způsobem.

Autoři pak byli velmi zaskočeni, když je s jejich zde prezentovanými postoji konfrontovali reportéři různých médií. Svoje příspěvky omlouvali tím, že ona tvrzení jsou jen vytržena z kontextu a bylo tím myšleno něco úplně jiného. I přesto, že se může jednat jen o velmi hloupé vtipkování, faktem zůstává, že to se z daných příspěvků vyčíst jednoznačně nedá. Ač si většina osob zřejmě pomyslí, že daný přispěvatel trpí nevalným smyslem pro humor, nikdy není vyloučeno, že se nápadu nechytí někdo, kdo by jej dotáhl do konce. Někdo, kdo by byl ochoten zasáhnout proti dětem, které se snad již narodily s pásem výbušnin omotaným kolem těla a nebojí se jej použít.

Internet jako zesilovač

Disinhibice je odbourávání zábran jedince. Navíc má zajímavou schopnost veškeré problémové chování v online světě umocňovat, eskalovat a zesilovat.[3] Například stalker se v běžném životě zaměří na jednu oběť, kterou bude pronásledovat, cyberstalker však online může obětí obtěžovat i několik, protože mu to technologie umožňují.

Na jevu disinhibice se nejvíce podílí:

  • Anonymita – Skrytí skutečné identity řečníka, ten navíc nemusí znát osobu, se kterou komunikuje. Pocit anonymity, často poměrně falešný, pak dodává dotyčnému představu, že za své jednání nemůže nést následky.
  • Distance – Druhá strana je v offline světě fyzicky i geograficky daleko, což dále oslabuje možnost skutečných následků.
  • Neviditelnost – Komunikující osoba nemůže vidět a nevidí výraz tváře druhé strany komunikace. Komunikace je tak odosobněna. Případný útočník pak za obětí nevidí skutečného člověka, ale jen rozmazaný digitální obraz.
  • Asynchronicita – Na komunikaci není třeba reagovat ihned nebo lze komunikaci kdykoliv opustit.

Obecně se uvádí, že elektronická komunikace je upřednostňována lidmi, kteří mají nějaký sociální handicap. Malé množství přátel, velkou stydlivost a podobně. Udává se však, že například k seznamování hodně využívají nová média i lidé s bohatými sociálními vazbami. Zde platí, že „bohatý se stává ještě bohatším“[4].


[1] HARTL, Pavel a Helena HARTLOVÁ. Psychologický slovník. Vyd. 2. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-807-3675-691. s. 115

[2] ZIMBARDO, Philip a Nikita D. COULOMBE. Man (Dis)Connected: How Technology Has Sabotaged What It Means to be Male. London, UK: Ebury Publishing, 2015. ISBN 9781846044847. s. 11

[3] AIKEN, Mary, ref. 77, s. 22

[4] ŠEVČÍKOVÁ, Anna a kolektiv. Děti a dospívající online: vybraná rizika používání internetu: závislost na internetu, navazování kontaktů online, soukromí na sociálních sítích, online komunity. Vyd. 1. Praha: Grada Publishing, a.s., 2014, Psyché. ISBN 9788024750101, s. 77

“Disinhibice je zjednodušeně odbourávání zábran jedince.”