Digitální média ovlivňují významným způsobem naší psychiku. Jednou z největších hrozeb pro děti jsou pak poruchy pozornosti, které se objevují stále častěji a někteří autoři pak poukazují na spojitost mezi poruchami pozornosti a konzumací digitálních médií.
V předchozích článcích bylo pojednáno o způsobech, jak digitální média mění naše těla po fyzické stránce. Věnoval jsem se zejména problematice obezity a poruch spánku.
Psychologické problémy
Poruchy spánku, ať již je jejich původ jakýkoliv, mají bezpochyby vliv i na naši duši a projeví se například i na našem prožívání nebo na našich kognitivních schopnostech. Jedním z největších problému, které se stále častěji objevují u dětí jsou poruchy pozornosti. Ty pak mohou být způsobeny genetickou poruchou. U takto postižených dětí může způsobit nadměrné používání digitálních médií opravdové škody v podobě zhoršení symptomů nebo tvorby závislostí.
Druhou možností, kdy u dětí dochází k narušení schopnosti soustředění však může být i přímý vliv nadužívaných digitálních médií. Dětský vyvíjející se mozek bombardují nadmírou vzruchů. Ty mohou dětský mozek zahlcovat a narušit tak jeho přirozený vývoj.
Spojitost digitálních médií s ADHD a jinými poruchami pozornosti
V případě ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorder) nebo ADD v naší zemi také označovaná starším termínem LMD (lehká mozková disfunkce), mluvíme o neurobiologické vývojové poruše, která dnes postihuje stále více dětí. V České republice se může jednat o zhruba 20 000 dětí. Díky tomu se jedná o nejčastěji diagnostikovanou dětskou poruchu. Podobný trend stále častějšího výskytu se pak objevuje i jinde ve světě.
Příčinami této poruchy je primárně neurologický deficit.[1] Hlavní příčina této poruchy je tedy genetická, ale k tomu se mohou přidat vlivy, jako je konzumace alkoholu nebo kouření matky v době těhotenství, předčasný nebo komplikovaný porod a podobně. Poruchu způsobuje nerovnováha v činnosti některých neurotransmiterů.[2]
Příznaky poruch pozornosti
Mezi příznaky u dětí patří tyto:
- nepozornost při školních úkolech (opomíjení detailů),
- chybování z nepozornosti,
- neudržení pozornosti při hře,
- při rozhovoru dítě působí, jako by neposlouchalo,
- nedokončuje úkoly,
- nedokáže plánovat aktivity,
- nesnáší úkoly, které vyžadují pozornost,
- ztrácí věci, nechá se snadno vyrušit cizím podnětem,
- opouští lavici ve třídě,
- stále hovoří,
- odpověď vyhrkne před dokončením otázky,
- často skáče ostatním do hovoru.
Diagnostika
Diagnostika poruchy by u každého dítěte měla vzejít z ruky psychologa nebo psychiatra, který u dítěte provede vyšetření a posoudí, zda nežádoucí chování nemá jiné příčiny. Rozpoznání poruchy u dítěte je přitom velice žádoucí. Léčba se totiž skládá ze dvou složek.
Léčba
První složkou je léčba farmakologická. Dítěti je předepsán jeden z léků, které pomáhají zlepšit pozornost. Mezi nejznámější patří například Ritalin. Zde je však potřeba říci, že ani tyto léky by neměly přijít do rukou a být užity dětmi u kterých nebyla diagnóza jednoznačně prokázána.
Problémy s léčbou
Zimbardo uvádí, že efekt zlepšení soustředění může nastat i u jinak zdravého dítěte. Nicméně kontraindikací může být změna osobnosti daného dítěte, které zprvu může působit letargicky, posléze zleniví a začne být podrážděné. Mimo jiné si děti zvyknou i na to, že jejich potíže vyřeší pilulka.
Tito, zejména muži bez cíle pak mohou pociťovat hlad, nebo sexuální pud, ale nemají žádnou vůli tuto potřebu řešit. Za vzniklý stav je pak odpovědná část mozku: nuceus accumbens. Právě zde totiž dochází k přeměně vnitřních potřeb na chování. Takto postiženým jsou pak často předepisovány stimulanty. I jejich obliba v současnosti roste. Také mají vedlejší účinky, jako nervozitu a podrážděnost. Na tu je pak často navázána rostoucí spotřeba marihuany.[3] Farmakologická léčba by tedy měla přicházet v úvahu opravdu jen u dětí, které mají skutečně ADHD, nikoli u dětí obecně nepozorných, nebo více živých.
Vzhledem k tomu, že monitor, ať už v jakékoliv podobě, se stal inhibitorem vzdělávání a to tím, že narušuje schopnost soustředit se. Je tedy na místě otázka, proč je stále více zařazujeme do výuky.
Ne jen léky!
Druhou složkou je pak speciální přístup k takto postiženým dětem, a to jak v rodině, tak i ve škole. Všechny děti s poruchami soustředění potřebují mnohem individuálnější přístup od specifického přístupu k trestům, které jsou těmito dětmi často vnímány jako nespravedlivé a mohou je po psychické stránce poznamenat, až po způsob, jakým jsou jim zadávány jednotlivé úkoly. Klíčová je i úprava místa pro učení, kde by tyto děti nemělo nic zbytečně rozptylovat. [4]
Nejde o “pouhou” roztěkanost?
Právě v souvislosti s rozptylováním a digitálními médii pak mluvíme o takzvané roztěkanosti. Ta je pak poněkud širším problémem. Může jí být dosaženo i v případě, že dítě nemá žádnou vrozenou poruchu. Lidský mozek se totiž rozvíjí podle některých studií téměř po celý život. Některá centra však svůj vývoj ukončují až například ve věku 5 let. Jedná se třeba o centrum zraku.
Proto, pokud se objeví u dítěte porucha, kdy jedno oko je slabší o 30 procent, je potřeba to řešit již v mladém věku. Mozek by se totiž jinak naučil využívat pouze silnějších signálů ze zdravého oka, a to slabší by se daný jedinec nikdy nenaučil plně využívat. Tento neduh se u dětí řeší klapkou, kterou si zakrývají dominantní oko, aby se mozek naučil zpracovávat signály i z oka slabšího[5].
Vliv digitálních médií
Pokud je tedy v tomto období mozek zasažen tak, že je ovlivněn negativně jeho vývoj, tak ačkoliv se jako celek bude vyvíjet i dále, rozvoj dané části může být narušen. Spitzer uvádí, že poruchy pozornosti byly již v historii spojeny s obrazovkovými médii. S dětmi ve věku 4 až 6 let byly opakovaně provedeny studie, kdy jim byl promítán film s rychle provedeným střihem. Oproti kontrolní skupině pak tyto děti vykazovali mnohem menší míru pozornosti a schopnosti soustředit se. K roztěkanosti velkou měrou přispívají i smartphony.
Největší výzkum, který se zaměřil na použití smartphonů v souvislosti s roztěkaností proběhl v Číně a jeho výsledky jsou velmi působivé. Účastníci více používající chytrý telefon jevili menší schopnost soustředit se. Nejméně soustředěni byli ti, kteří za den více než hodinu strávili hraním her na tomto přístroji.[6] Vzhledem k tomu, že monitor, ať už v jakékoliv podobě, se stal inhibitorem vzdělávání a to tím, že narušuje schopnost soustředit se. Je tedy na místě otázka, proč je stále více zařazujeme do výuky.
S notebookem na lavici
Často se stává, že studenti používají při výuce notebook a dělají si do něj poznámky. Má to však jistá úskalí. První spočívá v tom, že již bylo doloženo, že výstup z klávesnice zpracovává náš mozek hůře než ručně psané písmo. Lépe si tedy pamatuje to, co zapíšeme ručně[7]. Zde je pak nevýhodou při použití počítače nízká míra zapamatování zapisovaného textu. Druhá nevýhoda se pak skrývá v tom, že počítač obsahuje spoustu lákavých aplikací, které odvádí pozornost. Vše je několikanásobně zesíleno, pokud je přístroj online a průběžně uživateli oznamuje příchozí zprávy nebo informace o stavu operačního systému, informace o aktualizacích a podobně.
Jistě každý z vás zaznamenal, že sociální sítě, které nejsou kroceny právě omezením oznámení dokáží zásobovat uživatele nekonečnou řadou novinek a velmi umně tak k sobě přitahují pozornost. Zároveň ji tak odklání od důležitých věcí. Kdykoliv tak uživatel spustí například Facebook, je pod ikonkou globusu skryto nějaké upozornění. Často aniž by došlo k jakékoliv akci, která by se daného uživatele týkala. Lákadlo na ikonku kliknout a dozvědět se, co je nového je pak obrovské.
Multitasking? Určitě ne!
Často lidé hovoří o tom, že svůj život jsou schopni zvládat jen díky takzvanému multitaskingu. Spitzer však hovoří o tom, že schopnost soustředit se na více než jeden úkol je pouze fantastickou představou, které ve skutečnosti nejsme schopni. Dokonce jí nejsou schopny ani ženy. Je možné pozornost pouze přesměrovávat z jednoho úkolu na druhý. Nic více[8]. Pokud se tak vrátíme k otevřeným notebookům při přednáškách, tak je realitou, že mnoho studentů věnuje pozornost i jiným aplikacím než té, co slouží k uložení poznámek. Ty pak podstatně snižují schopnost věnovat se výuce a zapamatovat si danou látku.
Zpět k dětem s ADHD
Pokud se naše pozornost zaměří na děti s diagnostikovaným ADHD, je nasnadě, že využívání počítače, tabletu nebo přítomnost smartphonu v jeho rukou je obrovskou překážkou v jeho vzdělávání. Tyto děti budou mít jen velmi limitovanou schopnost věnovat se výukové aplikaci a digitální média jim ochotně poskytnou mnoho atraktivních rozptýlení. Pokud odhlédneme od výuky, jsou digitální média v jejich rukou opravdu nebezpečná, protože prokazatelně zhorší příznaky syndromu. V souvislosti s velkou afinitou k činnostem způsobujícím látkové i nelátkové závislosti zde vzniká další nebezpečí týkající se této problematiky.
Vše je završeno i statistikou, která uvádí, že poruchy pozornosti jsou spojeny i s obezitou, a to dokonce obousměrně. Obézní děti tráví zpravidla více času méně energeticky náročnými činnostmi, tedy více času věnují televizi a jiným digitálním médiím, která pak přispívají k jejich poruchám pozornosti. Zároveň se obezita mnohem častěji objevuje u osob s poruchami pozornosti, protože nejsou schopny dostatečně plánovat svůj den a jejich výživa pak sestává z kalorických jídel, polotovarů, případně potravin z fastfoodových řetězců a zároveň tuto potravu přijímají nepravidelně i mimo stanovená denní jídla.[9]
Zdroje:
[1] HARTL, Pavel a Helena HARTLOVÁ. Psychologický slovník. Vyd. 2. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-807-3675-691. s. 432
[2] DRLÍKOVÁ, Ivana. ASOCIACE DOSPĚLÝCH PRO HYPERAKTIVNÍ DĚTI. Nevychovaný spratek? Ta blbá vzadu? Třídní kašpar?: dávejme problémům správná jména jen tak je dokážeme řešit. 1. Horoměřice, 2011. Dostupné také z: http://www.adehade.cz/o-adhd/
[3] ZIMBARDO, Philip a Nikita D. COULOMBE. Man (Dis)Connected: How Technology Has Sabotaged What It Means to be Male. London, UK: Ebury Publishing, 2015. ISBN 9781846044847. s. 34
[4] DRLÍKOVÁ, Ivana. ASOCIACE DOSPĚLÝCH PRO HYPERAKTIVNÍ DĚTI. Nevychovaný spratek? Ta blbá vzadu? Třídní kašpar?: dávejme problémům správná jména jen tak je dokážeme řešit. 1. Horoměřice, 2011. Dostupné také z: http://www.adehade.cz/o-adhd/
[5] SPITZER, Manfred. Kybernemoc!: Jak nám digitalizovaný život ničí zdraví. Brno: Host-vydavatelství, 2016. ISBN 978-80-7491-856-8. s. 136
[6] SPITZER, Manfred, ref. 68, s. 138
[7] SPITZER, Manfred. Digitální demence. Brno: Host-vydavatelství, 2014. ISBN 978-80-7294-872-7. s. 59-78
[8] SPITZER Manfred, ref. 70, s. 201-213
[9] SPITZER, Manfred. Kybernemoc!: Jak nám digitalizovaný život ničí zdraví. 1. el. vyd. Brno: Host-vydavatelství, 2016. ISBN 978-80-7491-856-8. s. 144