Násilí a digitální média

V dřívějších válečných konfliktech se výcvik rekrutů potýkal s jedním problémem. Vojáci měli zpočátku zábrany vystřelit na svého protivníka. Po druhé světové válce se tedy začalo využívat terčů, které mnohem více připomínali lidské postavy. Problém tím byl vyřešen. Dnes děti v počítačových hrách mačkají virtuální spoušť proti zcela realistickým protivníkům a tomuto virtuálnímu násilí se říká hra. Je otázkou, jaký vliv přitom tato činnost na děti má. Mohlo by virtuální násilí vést i k tomu skutečnému? V případě Adama Lanzy v roce 2012 tyto hry přispěly ke spáchání násilného činu, který stál život 28 osob včetně samotného střelce. Jak velká byla přitom jejich role?

Sociální problémy

Ve starších článcích jsme se zabývali problémy, které mohou digitální média způsobovat ve sféře fyziologické, jako jsou:

nebo problémy ve sféře psychologické:

Třetí skupinou problémů, které jsou spojované s digitálními médii a jejich působením na naše životy je problematika, kterou můžeme sledovat z pohledu sociologie. Jedná se o změny našeho chování a našich postojů, které souvisí s mezilidskými vztahy. Každý jedinec do nich přitom vnáší svou osobnost a jedinečnost. V tomto článku se tedy zaměřím na fenomény, které mohou do mezilidských, a to jak do interpersonálních, tak celospolečenských vztahů vstupovat. Velmi závažnou se zde jeví problematika násilí, zejména toho, kterému jsou vystaveny děti v roli prostých diváků, ale i kde jsou děti dokonce jeho aktéry na straně agresora, nebo oběti.

Vojáci, co nechtěli střílet

V obou světových válkách se do bojů zapojila spousta rekrutů, kteří procházeli krátkým výcvikem. Naučili se základy toho, jak se mají chovat v boji a naučili se střílet tak, aby přesně zasáhli terč. Z nových rekrutů se tak stali stateční vojáci. Mnozí však měli jednu slabinu. Ta se projevovala v neochotě vystřelit na živého člověka. V člověku prostě neviděli terč, tak jak vojenská mašinerie vyžadovala. Břímě odejmout lidské bytosti život pro ně bylo velmi těžké. Koneckonců byli mnozí vychováni jako praví křesťané ve znamení božích přikázání. Zabití člověka přitom bylo velkým hříchem.

Po druhé světové válce se tak výcvik začal vylepšovat a jednou z možností bylo nasazování nových terčů v podobě lidských figurín. Vojáci se učili střílet na terče s lidskou podobou tak, aby jejich reakce byly víceméně instinktivní a nad danou činností nemuseli přemýšlet. Dilema odejmout, nebo neodejmout lidský život tak ustupovalo do pozadí. Později s příchodem digitálních médií se začaly používat pro policejní i armádní složky simulátory ještě dokonalejší. Účastníci výcviku střílí z pušek a pistolí, podobných těm z arkádových her, na velmi realisticky působící postavy, které se dokonce po plátně před nimi mohly pohybovat. Dnes díky virtuální realitě existují simulátory dokonale realistické.

Zde je nutno si položit otázku. Pokud podobné nástroje, sloužící k výcviku ozbrojených složek s cílem naučit je bez výčitek mačkat spoušť, následně předložíme dětem, opravdu nebudou mít žádný vliv na jejich sklony k agresivitě? Jsou tedy zcela neškodné?

Akční hry x terorismus

Po jednom ze střeleckých útoků na školách v USA v 90. letech se objevilo video, kde si dva ze střelců povídají o tom, že až čin spáchají, bude to jako v „Doomu“. Očekávali tedy, že zážitek, který je čeká, bude právě této hře podobný.

Pro neznalé: Jedná se o hru z roku 1993. Její děj se odehrává na měsících Marsu na Phobosu a Deimosu, kam je vyslána skupina mariňáků. Jejich úkolem je zjistit, co se stalo s vědeckým zařízením, které se zabývalo experimenty s teleportací. Hlavní hrdina zůstane na stráži, ale jeho jednotka během mise zmizí. Sám se tedy vydává na výpravu a po vzoru hrdinů akčních filmů se musí popasovat s armádou zombie, démonů a dalších zrůdných stvoření. Postupně se dostane až do samotného pekla, kterým si probojuje cestu až zpět na zem. Na konci hry však zjišťuje, že démoni se již dostali i sem.

Trailer původní hry DOOM

Trailer k aktuální verzi 2019

Podobně, jako výše zmínění střelci i nechvalně známý norský atentátník a masový vrah Andreas Breivik si střelbu na ostrově Utøya, jejíž obětí se stalo 69 převážně mladých lidí, trénoval ve hře „Call of Duty: Modern Warfare 2“.

Digitální média tak dětem nabízejí možnost setkat se s násilím toho nejhrubšího zrna. Úspěšnými hrami se pak stávají zejména ty násilné a agresivní. Americká psychiatrická společnost přitom potvrdila vztah mezi hraním agresivních her a rostoucí agresivitou u jedinců, kteří jim byli dlouhodobě vystaveni, celkový vliv na zločinnost se však nijak nepodařilo prokázat.

Násilí – od televize po virtuální realitu

McQuail však uvádí, že už pouhé sledování televizního násilí vede k osvojení agresivních postojů a chování a ztrátě vnímavosti vůči násilí. V druhé řadě také k obavě z toho, že se člověk stane objetí násilí. Také doplňuje, že každý divák je k vystavení násilí různě rezistentní a různé účinky mají také různé formy násilí.

Pokud k tomuto jevu přiřadíme:

faktor interaktivity, kde působení je daleko intenzivnější a hráč je zároveň součástí násilí v ději
faktor disinhibice, která vše, co je online, poněkud zesiluje

vzniká tak koktejl, který by u jedince skrývajícího v sobě vyšší formu agresivity, než je obvyklé, mohl vyvolat až patologické jednání. Z ostatních osob v jeho okolí by se staly po vzoru hry poměrně snadno odstranitelné prvky. Lidé se přitom mají tendenci s násilníky ve hře ztotožňovat a náš mozek se snaží instinktivně napodobit mysl člověka, se kterým se setkáváme tváří v tvář, a to včetně člověka virtuálního.

Newtown: Příběh Adama Lanzy

14.12.2012 V městečku Newtown dochází k tragédii. Do základní školy v ranních hodinách vchází bývalý žák Adam Lanza. Při procházce školou vypálí 154 ran ze svých střelných zbraní a zabije 20 dětí a 6 dospělých. Následně páchá sebevraždu.

Podrobné svědectví o této tragédii přináší ve své knize Newtown: An American Tragedy Matthew Lysiak a díky jeho úsilí se tak můžeme seznámit s celým pozadím případu.

Od začátku

Adam byl od malička problémové dítě. Již jako malému mu bylo diagnostikováno několik psychických poruch a byla mu následně doporučena léčba. Jeho matka Nancy však tuto odmítala z obav, jaké by měly na jeho syna vliv vedlejší účinky léků. Přesto všechno byl Adam jako malý součástí kolektivu dětí, hrál baseball a docházel na místní základní školu. To, že má Adam zájem o násilí se poprvé zřetelně projevilo ve školním projektu, kde se objevil text a obrázky o zabíjení dětí, kanibalismu a mimochodem též obrázek dítěte, které střílí do hlavy svou matku. Obsah Adamova projektu byl odporný a pokud by mu pedagogové věnovali dostatečnou pozornost, měl vést k doporučení psychiatrického vyšetření.

K vyšetření později také došlo. Výsledky mluví o Aspergerově syndromu a obsesivně kompulzivní poruše. Adam si totiž i dvacetkrát za den měnil ponožky, aby je měl stále čisté, nedotkl se žádné kliky a návštěvy se v domě musely chovat tiše. Také jsou zde zmíněny příznaky autismu a podobně. Adamovy byla opět nabídnuta léčba, kterou ale opět odmítl. Psychiatři tedy alespoň doporučili jeho maximální socializaci i za cenu překonávání problémů, které s tím byli spojené. Důsledně varovali před tím, aby se Adam uzavřel ve své vlastní bublině. Jeho svět se však stále zmenšoval. V roce 2008 v jeho 16 letech se ho matka rozhodla vzít ze školy s tím, že dále bude studovat již jen doma.

Adamův svět se stále zmenšuje, potkává se již jen s rodinou a postupně se z jeho života ztrácí i jeho přítel. Svůj volný čas nyní věnuje počítačovým hrám. Objeví například hru World of Warcraft. Postupně přechází na Combat Arms, což je střílečka, kde hráč vystupuje v pozici první osoby a likviduje své protivníky. Hraní této hry postupně přechází v posedlost. Adam zde nachází své druhé já a postupně jej virtuální svět stále více a více pohlcuje na úkor toho skutečného. Ve svém pokoji v suterénu tráví většinu svého času zcela pohlcen hrou. Ve svém novém světě se Adam z rachitického mladíka stává svalnatým agresivním profesionálním vojákem.

Život ve vlastní bublině

Adam se zcela uzavírá. V posledním stádiu již komunikuje pouze s matkou a to jen e-mailem. Zcela ztrácí kontakt i se svým otcem. Jeho novými vzory jsou masoví vrazi, kterým věnuje mnoho času. Zjišťuje si obrovské množství podrobností o jejich životě a činech a sestavuje si jejich žebříčky podle počtu obětí a podobně. Vzhledem k tomu, že se touží dostat na vrchol vlastních žebříčků, začíná pomalu plánovat svůj vlastní čin. Začíná uvažovat o základní škole jako o svém cíli. Je si totiž vědom, že v případě školy je k dispozici velké množství bezbranných cílů, koncentrovaných na malém prostoru. Případný útok by tak mohl být natolik úspěšný, že by jej v jeho statistikách vynesl velmi vysoko. Vyzkoušet si podobný čin ve hře však není tak jednoduché. Hráči většinou nestřílí civilisty ani děti.

Akční hry

Záchytným bodem se tak stává hra Call of Duty: Modern Warfare 2, kde v jednom ze scénářů musí agent CIA, infiltrovaný do skupiny teroristů zabít ženu a dítě. Při vyšetřování také vychází najevo, že na disku Adamova počítače je nalezena hra School Shooter. Hráč zde prochází školou a vraždí děti i jejich učitele přesně tak, jak to udělal nakonec i on sám v reálném světě.

Poslední impuls k násilí

Celý případ vrcholí v momentě, kdy si Adam pořizuje několik skutečných střelných zbraní. Pak už zbývá jen poslední impuls a tím je pravděpodobně rozhodnutí jeho matky se odstěhovat z města. Pro Adama Lanzu by to znamenalo zhroucení celého světa. Útokem na školu je sice zcela pohlcen, ale doposud se k němu nebyl schopen odhodlat. S přechodem do nového prostředí není schopen se vyrovnat.

14.12.2012 bere Adam svou pušku Bushmaster XM15-E2S a pistoli Glock 20SF , zastřelí svou matku a vyrazí do Sandy Hook Elementary School, kterou dobře zná, díky tomu, že sem sám docházel. Zde postřílí celkem 20 dětí a 6 pracovníků školy. Vzhledem k tomu, že v jeho hrách je to tak, že body za jeho vlastní smrt by připadly protihráči, uzavírá hru se skóre 28 mrtvých tím, že páchá sebevraždu.

Co z toho plyne

Bez ohledu na to, jak celý příběh pro akční hry vyznívá, je nutno podotknout, že jejich role na případu je těžko definovatelná. Adam Lanza hrál i mnoho nenásilných her a jeho činy má na svědomí zejména jeho nemocná mysl, posedlost násilím a snadná dostupnost zbraní v USA. Je velmi nepravděpodobné, že by zdravé dítě spáchalo podobný čin jen díky tomu, že hraje počítačové hry, byť je v nich násilí zobrazováno ve velmi explicitní podobě. Jak se tedy násilné hry podílely na tomto případu se dá jen hádat. Pomohl Adamovi zastřít virtuální svět, kde je možné vraždit dle libosti, ten skutečný? Stal se jen cvičištěm, kde mohl Adam poznat postupy profesionálních jednotek, aby při vraždění byl co nejefektivnější?